Nadšení je při podnikání důležité, ale ne nejdůležitější

Pod bytem mám prodejnu zdravé výživy. Sympatický obchůdek roste každým rokem. Z malého krámku, jenž se stal známý díky automatu s čerstvým mlékem, se postupem času stal větší hráč, který rozšiřuje sortiment i prostory a pořádá různé akce. Na první pohled je jasné, že majitele – manželský pár – jejich práce baví a že jí žijí. Právě to je odlišuje od většiny obchodníků. V jejich podnikání jde samozřejmě o peníze, ale zároveň do něho dávají i něco víc. Samotné nadšení a zápal ale málokdy stačí.

Nejraději spolupracuji s klienty, kterým jde jak o zisk, tak i o radost z podnikání. Zní to hodně idealisticky, ale je to přesně tak. Možná také raději koupíte zeleninu v krámku za rohem, který je dražší než Kaufland, ale jehož majitel odvádí poctivou práci a můžete si s ním pokecat.

Právě tenhle zápal do práce a podnikání mnoha obchodníkům chybí. Je to škoda, protože takhle nadšením „nakažený“ člověk k sobě přitahuje další, podobně smýšlející jedince. Je otevřený novým věcem a rád vynaloží námahu na nejisté věci, do kterých by se běžný obchodník nepouštěl. Jako u všeho je ale potřeba dodržovat rozumnou míru. 

Každá mince má dvě strany

 

Zápal a chuť pracovat nebo i pomáhat druhým jsou hezké, ale stejně tak musíte mít v pořádku účetnictví. Ne každý má to štěstí, že začne podnikat v oblasti, která ho baví a zároveň pro něj bude perspektivní i za rok.

Potkali jste někdy nadšeného mladého člověka, který vám představoval nový, neuvěřitelný projekt nebo jinou super možnost výdělku? Já ano. Potkávám je i po X uplynulých měsících, kdy jejich původní nadšení vystřídala frustrace a vystřízlivění.

Sám jsem na tom byl kdysi úplně stejně. V 18 letech obletoval „mou“ střední školu člověk podnikající v MLM (nic proti tomuto systému, MLM je v podstatě všechno a znám mnoho poctivých jedinců a firem). Já a několik spolužáků jsme se chytli. Ze začátku jsem byl nadšený. Se super produkty jsem otravoval rodinu, sousedy a dávno zapomenuté kontakty. Pak přišel šok a střet s realitou. Ve výsledku jsem byl chudší o 30 000 Kč a bohatší o životní zkušenost. Zpětně jsem za ni vděčný.

Nejlepší je spojit zápal s odborným přístupem

 

Pokud se člověk spolehne jen a pouze na nadšení, skončí jako mladý prodejce v MLM, jenž básní o pohádkových příjmech svých nadřízených, ale za několik měsíců skončí na mizině. Z vlastní zkušenosti vím, že nadšení do práce může mít i negativní následky. Mnohokrát jsem začal něco, co mě bavilo, ale po čase jsem zjistil, že to nepřináší očekávané výsledky. V lepším případě jsem ztratil jen vlastní čas, v tom horším i přátele, peníze a příležitosti. Možná máte podobné vlastní zkušenosti. Nebo ve svém okolí vidíte opouštěné a chátrající projekty.

Člověk by měl být realista. Jsem toho názoru, že bychom si měli vybrat svou oblast působení nejen podle toho, co nás baví, ale rozhodně také podle toho, co nám to může z chladného, racionálního úhlu pohledu přinést. Zkrátka používat srdce i rozum současně. A nenechat se zlákat pozlátkem rychlého zisku, nového majetku a obdivu ostatních.

A jak to máte vy? Máte za sebou podobnou zkušenost? Když se pouštíte do něčeho nového, zajímáte se nejen o to, jestli vás to bude bavit, ale i o výsledky SWOT analýzy?

Homosexuální vegetarián na kole Tabery podporuje Zemana

Jelikož se mi Facebook opět rozdělil na dva nesmiřitelné tábory modernistů a zpátečníků, rozhodl jsem se k tomu napsat pár slov. Takové menší zamyšlení nad tím, proč lidé skáčou na lep populistům jako Okamura a proč jsou někdy ochotni volit i radikální řešení.

Miloš má skvěle rozjetou kampaň

Pokud bude Miloš Zeman v roce 2018 znovu kandidovat, má vítězství jisté. Stejně jako Trumpovi mu pomohou média a „lepší“ část společnosti. Když totiž pracující většinu ocejchujete jako bílou lůzu (u nás ji přirovnáte k jitrnici), je výsledek jasný.

Trumpovo vítězství totiž ukázalo v plné nahotě jednu věc: zaslepenost médií vlastním správným názorem a jejich tendenci zaměňovat svou sociální bublinu za skutečný svět. Když k tomu připočtete frustraci většiny lidí, kteří mají jiné starosti než to, zda si tento měsíc dají vegetariánskou nebo veganskou výzvu, bude „hlas lidu“ volat po odporu k těm, kteří se mu vysmívají.

Malá Česká ukázka

Vondra v televizi prohlásil, s velikou nadsázkou, že města ovládají homosexuálové, feministky, vegetariáni a další lidé rádi jezdící na kolech. A potrefená Respektí husa se ozvala. Prý že nesmíme lidem jako Vondra, Trump a Klaus (seřazeno dle jejich významu) dovolit rozdělovat národ na moderní města a zaostalý venkov. Máme být jedni.

Po sjednocené společnosti tak volá šéfredaktor týdeníku, který chce více černých penisů v kultuře nebo oslavuje potrestání nasraných fotbalistů za to, že poslali ženu k plotně (ne do prdele, ale k plotně). Což jsou témata, která venkov opravdu moc nezajímají, takže se pak od „moderní společnosti“ cítí být odlišný. Ale potud ještě v pořádku, každej jsme nějakej a pokrok nezastavíš.

Špatné ale je, když lidem, kteří se cítí být jiní než vy, vzkážete, že jsou jitrnice. A že Trumpa / Zemana volí jen blbci toužící po starých pořádcích a biči v ruce. I když možná zase ne, vaše sociální bublina vám váš styl vyjadřování pochválí, máte spoustu lajků, cíl splněn, takže se na venkov můžete vy…

Když lidem říkáte, že jsou blbí, nebudou vás mít rádi

Šéfredaktor v editorialu zmiňuje „Kdyby někdo podobným jazykem charakterizoval voliče Donalda Trumpa, považovali by to všichni zmínění politici za strašlivou věc, za odpor k demokracii, povýšenectví od reality odtržených papalášů.“ No, dovolím si nesouhlasit. Stačí překliknout na vzpouru bílého muže, kde se dočtete, že výrazy jako bílá lůza, vidláci nebo spálené krky jsou v pořádku. Hezké.

Nevím. Kdyby mě někdo označil za bílou lůzu, nejspíš bych pak k jeho argumentům nebyl zrovna otevřený. A to i kdybych věděl, že má pravdu. Vy byste se nenakrkli a neměli tendenci taková média nesnášet, i když by mohla přinášet pravdivé zprávy (a názory)?

Je Erik Tabery ruský agent?

Novináři si přisvojili roli morálních autorit, a jak by zlí jazykové řekli, to je s přebujelým egem nevhodná kombinace. A pokud je tedy Miloš Zeman Putinovou loutkou, je Tabery Putinovým agentem.

V poslední době mám pocit, že žijeme ve společnosti, kde jsou jen dva extrémy. Že lidé, kteří nemají problém pomoci válečným uprchlíkům, ale zase jim vadí bezbřehá migrace (viz Švédská utopie nebo, pokud vám Dfens nevoní, tady), jsou považování za nácky stojící na hranici a střílející do matek s dětmi. Že buď máte názory jako Dalajláma, Havel a Tabery, nebo jste odpornej fašista. Nic mezi tím. A když jste osočováni z toho, že jste nácek, fašista, xenofob, rasista a kdo ví co ještě, co uděláte? Budete souhlasit, nebo se zatvrdíte a přimknete ke komunitě, jež vám je názorově bližší a nepohrdá vámi?

Je úsměvné, že za tohle štěpení společnosti, které funguje jako voda na mlýn Okamurovi a dalším existencím, stojí ve značné míře ti, kteří se ohánějí morálkou, toleranci a pochopením. Lidé neschopní vyjet z Prahy a zeptat se lidí na jejich názory (pravda, náročnější než publikovat článek a nasdílet ho na FB).

Lidi jsou slušní a neslušní, ne moderní a vidláci

Na závěr mě napadá: co kdybychom přestali rozdělovat lidi na „moderní“ a „vidláky“, ale na slušné a neslušné? Taková babička na vesnici se veganovi se sójovým mlékem nejspíš vysměje, pravda.Nicméně když vidí, že někdo potřebuje pomoc, pomůže mu. Tak proč jí nadávat do jitrnice a přesvědčovat o tom, že život, který žila, byl špatný?  

Děcka, pošleme pár kaček?

Před časem jsem dělal webovky útulku Azyl Gaia (současné stránky již vytvářel někdo jiný, já jsem stačil jen na jednoduchý web na WordPressu a napsání textů). Při seznamování provozovatelky útulku s redakčním systém jsem byl přímo „na místě činu“. Jde o dům, který je záchranou pro velké množství zvířat široko daleko. Jeho provoz ale není snadný. Proto vás chci touto cestou požádat o malou pomoc.

Vím, že útulků je spousta a většině z nich by se hodila pomoc. Přesto člověka nejvíce ovlivní to, co má nejblíž... Útulek paní Vrabelové si zaslouží nejen uznání. Provozovatelka pomáhá zvířatům, která by jinak skončila kdo ví jak. Do toho řeší spoustu dalších věcí. O to víc zamrzí, když se takový člověk, který jedná v zájmu druhých, dostane do trablů. Pomůžeme?

On-line komunita má ohromnou sílu

Bylo to prokázáno už mnohokrát. A trvalý příkaz na pár korun měsíčně zároveň nikomu neublíží. Přitom někomu jinému může obrovsky pomoci.

Pokud máte chlupatého spolubydlícího, jistě víte, že kromě rozkousávání věcí / označkovávání položeného oblečení umí i pozměnit váš celkový vztah ke zvířatům. Chovatel zkrátka vidí zvířata jinak než ten, kdo je doma nemá. A tím spíš bude ochotný pomoci.

Takže jak na to? Můžete poslat drobný finanční dar na transparentní účet. Ještě lepší volbou by byl trvalý příkaz na malou částku. Získáte za to dobrý pocit a vědomí, že jste pomohli tam, kde je to potřeba. A pokud chcete vědět, jak konkrétně, sledujte fanpage útulku.

Skutečný konec prokrastinace

Nedávno jsem měl příležitost pobýt ve skupině zkušených obchodníků. Probírali věci, které mi byly z profesního hlediska na míle vzdáleny. Bylo jasně vidět, že to jsou profesionálové a že dobře ví, o čem podnikání je a jdou si za tím. Tráví čas efektivně. Zkuste se v hloučku takových lidí zeptat, jak bojují s prokrastinací a které seriály sledují místo toho, aby se připravili na důležité obchodní jednání... Vyvoláte pár úsměvů a zaděláte si na to, že vás příště nepozvou.

Infoprodukty jsou rozporuplným tématem. Taková E-shop Kniha představuje skvělý počin. Jde o praktického pomocníka, který se mnohonásobně zaplatí. Na druhou stranu existují infoprodukty, které jsou postaveny na vodě – jejich autoři to dobře vědí, ale díky dobře zvládnutému marketingu a výběru správné cílovky vydělávají ve velkém. Něco podobného se stalo s atraktivním tématem prokrastinace.

Přiznám se, že jsem knihu Konec prokrastinace četl jen velmi zběžně u jednoho známého, který si ji koupil. Obsahuje pár užitečných tipů, ale nic převratného, co by mě zaujalo. Zastávám totiž názor, že prokrastinace neexistuje. Existuje jen neschopnost dostat se k činnostem, které člověka baví. Případně neschopnost najít zábavu v těch nudných, jež jsou ale povinné a musí se udělat.

Z prokrastinace se stal moderní fenomén, na němž se kde kdo snaží vydělat. Nejrůznější „moderní“ konference jsou tohoto tématu plné. Z velké části jde ale jen o naleštěný prd – pokud si člověk nedokáže stanovit jasné cíle a místo produktivních činností sleduje seriály nebo hraje hry, je jen líný a neschopný. Chápu ale, že označení prokrastinátor zní pak lépe.

3 způsoby, jak bojovat s prokrastinací odstřelit vlastní lenost:

Nemám rád čistě hejtovací články, proto přidám něco konstruktivního.

Když je přede mnou na první pohled zdlouhavá a nepříliš zábavná práce, také občas bojuji s nutkáním „utéct“ k nějaké zábavě. Postupem času jsem si ale našel efektivní metody, jak tomu zabránit.

1. Technika Pomodoro

Ve zkratce jde o střídání úseků práce a odpočinku. Například 30 minut pracuje, pak máte 10 minut pauzu (při které zcela odejdete od práce). Více informací najdete v článku Nepodceňujte přestávky mezi pomodory.

2. Facka™

Vojtěcha Bednáře jsem si oblíbil jako realistického až pragmatického člověka. Na jeho blogu Koment.cz také před časem vyšel trefný článek Konec prokrastinace. Jako lék na vlastní lenost je zde zmíněna facka od života. Ta sama funguje naprosto spolehlivě. A dá se v menší míře i aplikovat v běžném pracovním životě. To třeba když někomu jasně přislíbíte, že něco uděláte v termínu. Když místo toho budete hrát hry a nestihnete deadline, sami se bude cítit bídně. 
 

3. Veřejný závazek

Navazuje na předchozí metodu. Kdysi jsem narazil na příspěvky studenta, který veřejně publikoval to, jak postupuje se závěrečnou prací do školy. Veřejný závazek ho přiměl k tomu, aby poctivě pracoval. Na podobném principu fungují seriály článků.

Existuje mnoho dalších způsobů, jak odstřelit vlastní lenost, například outsorcing nudných činností. S uvedenými mám ale nejlepší osobní zkušenost.

A co vy? Jaký máte názor na prokrastinaci? Je to podle vás obyčejná lenost, nebo něco jiného?

Slupka

Představte si 16letého kluka – typického teenagera, který ví všechno nejlíp (nebo alespoň líp než dospělí). Jednou večer takhle jede na kole z hokejového tréninku. Najednou si všimne, že naproti němu jede rodinka z cyklovýletu. Otec rodiny mu věnuje více pozornosti, než se teenagerovi zdá za vhodné. Kluk už chce vykřiknout „Co čumíš?!“, když dospělý muž zavolá jako první: „Vzadu jsou policajti!“. Kluk samozřejmě jede na kole bez zapnutých světel. Napraví chybu a jede překvapeně dál. Od té chvíle ví pořád všechno líp než ostatní, ale zároveň mu dojde, že lidé okolo nemusí být vždy proti němu. Tím klukem jsem kdysi byl já. Byla to pro mě skvělá životní lekce, ze které dodnes čerpám.

Někdy stačí malá změna ve scénáři, a následky jsou obrovské. Následují dva scénáře stejného příběhu. Jeden z nich se s malými změnami nedávno odehrál v mém okolí. Bohužel v té horší variantě.

* * *

Scénář č. 1

* * *

Ladislavovi je 20 let. Studuje na vysoké a na víkendy jezdí domů do maloměsta. Jednou při návratu domů ho rodina přemlouvá k návštěvě shromáždění letničních evangelíků. Láďovi se nechce, na nábožensky založené lidi má jako člověk z moderní ateistické společnosti vlastní názor. Také ale nechce dělat zbytečné rozpory, proto kývne.

Pastor evangelíků má zajímavý proslov, který Láďu zaujme:

„Každý člověk je přirozeně dobrý. To je to, čemu věříme. Ano, i ti, kteří jsou vám protivní, ztratili se v životě, berou drogy nebo dokonce páchají zločiny, jsou přirozeně dobří.

Je mi jasné, že to je proti názoru většinové 'slušné společnosti'. Řekněme si tedy, proč to tak je.

Představte si před sebou člověka, který je vám nepříjemný, například kvůli své aroganci. A teď si představte, že musíte s tímto člověkem strávit delší čas na opuštěném ostrově, kde jsou takové podmínky, že přežít můžete pouze díky vzájemné spolupráci. Den po dni si tedy pomáháte. Na začátku to děláte jen ze zištných důvodů, chcete přece přežít. Při některých činnostech dobře vzájemně vycházíte, při jiných byste toho člověka nejraději utopili v moři.

Jak čas dále ubíhá, krátíte si hodiny vzájemným poznáváním se. Jeden ve druhém čtete jak v otevřené knize a seznamujete se s životním příběhem jiného člověka. Jako dítěti se mu rozvedli rodiče, jeho matka si našla přítele, který byl od rána do večera v práci. Na výchovu nebyl čas, matka se věnovala oblíbenějšímu synovi, tak se dítě vychovávalo samo. A chytlo se špatných lidí. Po mnoha sériích špatných zkušeností si to nakonec odneslo 'jen' naučenou arogancí a povrchním chováním.

Najednou zjišťujete, že kdybyste sami byli v roli daného člověka, možná byste sami byli ještě horší. Po společně stráveném čase jste poznali jeho příběh. Máte k němu vztah. Jeho dřívější nepříjemné chování vám nyní připadá jako maličkost, protože víte, že je sice tak naučen, ale pod tou slupkou je fajn člověk.

Na každého z nás se totiž během života nakupí spousta nejrůznějších vrstev. Okolní lidé nebo už i televize nám dává vzory, jak se chovat. A tak i lidé, kteří by jinak byli ve společnosti známí jako ti nejhodnější, upadnou do marastu a často udělají krok vedle, který je všem zprotiví.

Co si z toho vzít? Nikdy neznáte příběh druhého člověka. Proto se ho snažte pochopit předtím, než uděláte unáhlený krok. Možná to není ani tak praktické, ale když při řešení sporů s druhými lidmi víte, že tam někde uvnitř jsou dobří a možná mají jen špatné období, přinese vám to klid. Předejdete dalším problémům, k nimž by vedla unáhlená reakce.“

Když Láďa odfiltroval veškeré náboženské věci okolo, odnesl si z dnešního večera cenný poznatek o mezilidských vztazích. Protože se svou vznětlivou povahou někdy zbytečně přilíval do ohně při různých konfliktech, rozhodl se nové vědomosti použít v běžném životě.

Ten samý večer se Láďa šel pobavit na diskotéku s přáteli. Šel také se svou přítelkyní. U baru uviděl jejího bývalého přítele, se kterým příliš dobře nevycházel. Opět se dostali do roztržky, jež vyvrcholila tím, že bývalý kluk Láďovi přítelkyně na celý bar vyřvával nepříliš lichotivá označení na Láďovu adresu.

Láďa si vzpomněl na večerní lekci od pastora.V rychlosti si uvědomil, že holku tomu klukovi v podstatě přebral. Společněj jej podvedli v době, která pro dotyčného nebyla snadná. Se svou současnou holkou dobře věděli, že pro vlastní pobavení někomu způsobí bolest. Chápal ho. V jeho situaci by se nejspíš choval stejně. Později si to možná vyříkají. To mu teď prolétlo hlavou, prohlásil, že tohle mu za to nestojí, pro přihlížející byl dost možná za zbabělce a opustil diskotéku.

* * *

Scénář č. 2

* * *

Ladislavovi je 20 let. Studuje na vysoké a na víkendy jezdí domů do maloměsta. Jednou při návratu domů ho rodina přemlouvá k návštěvě shromáždění letničních evangelíků. Láďovi se nechce, na nábožensky založené lidi má jako člověk z moderní ateistické společnosti vlastní názor. Jelikož na něj matka zvýšila hlas, prohlásil, že na sebe nenechá řvát kvůli takové kravině, odešel do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře.

Se špatnou náladou hledal rozptýlení. Domluvil se s kamarády a vyrazil do města. V jedné hospodě uviděl bývalého kluka své přítelkyně.

Přiopilý a poháněný problémy ve škole i při komunikaci s rodiči k němu vyrazil. Jeho protějšek měl okolo sebe svou partu kamarádů. Když uviděl Láďu, už bylo jasné, k čemu se schyluje.

Rvačka ale skončila jinak, než oba zamýšleli. Úder holou pěstí na spánek, po kterém zraněný ještě upadne na stůl není jen tak. Následky si nesou oba.

* * *

Horší scénář se před časem stal v mém blízkém okolí. Dva kluci – jinak „pohodáři“ –, se kterými ostatní mají skvělé vztahy, si zbytečně nesou špatnou zkušenost. Může se to ale stát každému z nás. Těm „lepším“ i těm s horší slupkou.